osada Knížecí
Tak jako v jiných kopcích našeho kraje i v Hrazeném se prý ukrývá bohatý poklad. Tento poklad může získat jen ten, kdo se narodil v neděli, v den slunovratu. Nitro hory se mu ovšem otevře jen po vyslání kouzelného zaříkadla. Pak uzří plout na stříbrných vlnách velkou zlatou kachnu, která má větší cenu než všechna království světa. Až někdo pohne čarovnou motykou, rýčem či vrtákem touto bohatou horou, vyřinou se z ní stříbrné vlny v nevyčerpatelném toku směrem ke Šluknovu, občerství a posílí všechny obyvatele a budou celému kraji požehnáním.
www.knizeci.cz       www.fuerstenwalde.cz         © 2013-2014           knizeci@email.cz

WYSIWYG Web Builder
Poklad ve vrchu Hrazený


Jeskynní jezero uvnitř kopce Hrazený
Mezi Mikulášovicemi, Brtníky a Šluknovem, vlevo od silnice z Velkého Šenova do Brtníků vede cesta na vrchol nejvyššího vrchu Šluknovské pahorkatiny, na Hrazený. V podzemí tohoto vrchu se prý nalézá velká jeskyně, na jejímž dně se rozkládá jezero, na kterém plují dvě stříbrné labutě, z nichž jedna je na hlavě ozdobena zlatou korunkou. A takto zní pověst:
Kdysi dávno šla velmi chudá vdova se svou dcerkou Terezkou sbírat do lesů kolem Hrazeného léčivé bylinky. Cestou zpívala smutnou baladu o bídě a nouzi, když tu náhle před sebou uslyšela pisklavý hlásek. Byl to skalní skřítek, který měl rozsvícenou lucerničku, lamačské kladivo (mlátek) a měl dlouhý vous. Takovým skřítkům se říkalo "permoníci" nebo "permoni". Vdově řekl: "Když budeš trpělivá a ještě chvilku počkáš, až začnou zvonit z kostela sv. Václava ve Šluknově, otevře se ti skála se svými poklady. Ale dej si pozor, aby tě tato nádhera neoslepila". Jakmile to dořekl, zmizel. Byla Květná neděle, kdy se v kostele zpívají pašije. Ani se matka s dcerou nevzpamatovala z tohoto nenadálého setkání, když se ze Šluknova ozvalo vyzvánění. Vdova pohlédla na skálu, která se před jejími zraky začala otevírat. Obě vstoupily dovnitř. Po bílém schodišti sestupovaly stále hlouběji a hlouběji do nitra skály, až se dostaly k průzračnému jezeru, které se nalézalo uprostřed velké jeskyně. Na vodě plula majestátně nádherná stříbrná labuť. Stěny jeskyně byly posety perlami a drahokamy a ze země vyšlehovaly modravé plaménky. Tento úkaz v oné době znamenal, že by se měly obě mít na pozoru. Najednou zaslechly tajemný hlas, který jim řekl, aby si vzaly pro sebe z toho ohromného bohatství tolik, kolik budou potřebovat, aby již neměly takovou bídu jako dosud. Vdova posadila svou dcerku na jednu z lesknoucích se skal a počala chvatně do zástěny sbírat drahé kameny, stříbrné hrudky a perly. Když měla plnou zástěru, všimla si, že dítě má pod sebou deku. Proto dcerku posadila vedle, z deky si svázala uzel a do něj pak dávala vše, na co přišla. Byla tak zaujatá svým sběrem, že na dítě zapomněla, popadla ranec a utíkala ze skály ven. Jen vyšla ze skály na denní světlo, zmizelo schodiště a skála se ní zavřela a splynula s okolím, takže po nějakém schodu do skály nezbylo ani památky. S radostí se probírala vším tím bohatstvím, které si v ranci přinesla. A tu si najednou uvědomila, že dcerku Terezku nechala uvnitř skály. Tu se dala do usedavého pláče. Marně však svou dcerku volala, marně hledala vchod do skály. A tu ji čekalo další překvapení. Všechno stříbro, perly a drahé kameny se proměnily v obyčejné kameny. Nešťastná vdova plačíc zůstala u skály prý tak dlouho, až se sama proměnila v šedou skálu. Terezka se prý proměnila ve stříbrnou labuť a od té doby na podzemním jezírku plavou dvě stříbrné labutě. Tuto pověst při černých hodinkách od pradávna vyprávěli rodiče svým dětem, aby jim ukázali, že kdo podlehne kouzlu stříbrňáků a bude se snažit jich hromadit stále více a více, daleko více než sám se svou rodinou potřebuje, bývá často proto potrestán právě na tom nejdražším, co má, totiž na svých dětech, které vedeny špatným příkladem rodičů začnou mamonit, shromažďovat majetek a lakotit i na nich samých a místo klidného stáří jim připraví peklo na zemi.
pohled na Hrazený /Pirsken
z vrchu Kellerberg u Salmova
Slaný pramen na Hrazeném
Na Hrazeném pásli před dávnými časy pastýři svá stáda. Jeden z nich byl svými chlebodárci zvláště oblíben, neboť jeho zvířata, přestože nežrala nic jiného než zvířata ostatních pastýřů, byla vždy nejtučnější. Ani sám pastýř si tuto příčinu nedokázal vysvětlit. Jednoho dne si chtěl na pastvě uvařit polévku. Nalezl zde pramen, který předtím nikdy neviděl a z něho si nabral potřebnou vodu. Když později nahlédl do hrnce, zjistil, že jeho obsah zkameněl. Nádoba byla uvnitř pokryta čistou solí. Po čase šel znovu k prameni pro vodu, aby opět získal sůl, ale pramen již nemohl nalézt. A tak zůstal pramen ukryt do dnešních dnů.
/zkrácená verze/